Velitelé a nadřízení

   Na vojenském letišti: „Pane veliteli, právě jsme zachytili zoufalé volání o pomoc!”
   „K čertu! Koho to manželka zase dostala do spárů?”

   Generál na smrtelném loži: „Umírám, a se mnou odchází lepší svět... pochodéém vchod!”

   „Uznávám svou chybu,” čestně prohlásil generál.
   Kritikové se na něho okamžitě vrhli jako saně: „Ještě svou chybu chová v úctě!”

   Do kasáren přišlo oznámení, že vojínu Růžičkovi zemřel jediný otec. Velitel si zavolá poručíka Olivu a prosí ho, aby mu to řekl, ale nejlépe nějak šetrně.
   Poručík zahvízdá nástup a rozkazuje: „Vojáci, kdo má otce nebo matku, udělá dva kroky vpřed... Růžičkááá, vy hovado, kam se to cpete?!”

   „Naše polní nemocnice je v cizině velmi úspěšná,” rád oznámil velitel útvaru. „Vyléčili jsme už přes 150 hrabošů, 16 krtků...”

   Poručík na nástupu okřikuje mladou vojínku: „Kdybyste měla místo pusy kulomet, tak máme nejsilnější armádu na světě!”

   Ptají se generála novináři: „Tady ve zprávě se píše: Jaderný výbuch o síle 20 až 150 kilotun. Jak tomu máme rozumět?”
   Generál odpovídá: „No, my jsme původně mysleli dvacet. A ono to zatím bouchlo pořádně!”

   Velitel roty si nechá nastoupit jednotku a rázně a vroucně ke svým podřízeným promluví: „Vojáci, dnes v časných ranních hodinách se mi narodil syn. Děkuji vám.”

   Velitel se durdí před nastoupeným mužstvem: „Kdo ještě jednou řekne, že náčelník štábu je svině, bude přidělen k jeho doprovodu a bude po něm uklízet hnůj!”

   Jakým mottem se řídí sadistický velitel?
   „Každičkého rána pro každého rána.”