Vojáci z povolání

   „Hoši, nemůžete do toho granátu řezat. Vždyť vám vybouchne!”
   „Nevadí, pane poručíku. My máme ještě jeden.”

   Voják přijde za velitelem, že propil pušku, ten mu řekne, že se nedá nic dělat ale během cvičení musí pobíhat bez pušky a dělat „tatatata”. A skutečně, voják poctivě předstírá pušku, až narazí na tři vojáky poklidně sedící na kameni, vykoukne z křoví a udělá „tatatata”. Vojáci se nechápavě otočí a praví: „Co děláš, vždyť my jsme v tanku...”

   Povídá velitel vojákovi před odchodem na dovolenou: „A neproveďte žádnou hloupost!”
   „Provedu!”

   Velitel útvaru se vrátí ze štábu a jeho zástupce mu podává hlášení: „Za vaší nepřítomnosti k žádné mimořádné události nedošlo. Až na jednu zlomenou lopatu.”
   „Jakou lopatu?”
   „Zlomila se, když jsme pochovávali toho záklaďáka.”
   „Jakýho záklaďáka?”
   „Uhořel při výbuchu muničního skladu.”
   „Jakém výbuchu?”
   „Ten jsem způsobil já v opilosti nedopalkem od cigarety.”
   „Nechte si už ty fóry, přece vím, že nekouříte ani nepijete!”
   „Taky byste začal kouřit a chlastat, kdyby váš starej vodjel na štáb, vy měl jednotku na krku, a někdo vám ukrad Žigula!”

   Poručík se rozhlíží nad spouští, kterou způsobil samopal v davu civilistů a oboří se na mladého vojáka: „Vojíne, dneska ještě přihlédnu k vašim nedostatečným zkušenostem, ale příště už vám podobné výstřelky nebudu tolerovat!”

   Čím šijí vojáci?
   Režnou nití.

   Komu patří voják?
   Tělo - republice, vzpomínka - rodičům, srdce - dívce, kosti - psovi... a je po vojákovi!

   „Na protest se upálím,” vyhrožoval kulometník.
   Ratatatatata...

   Mladý, čerstvě povýšený důstojník nastoupil v jednotce do Bosny jako součást mírových sil. Kapitán právě přednášel školení o pozemních minách. Mladý důstojník se v půlce přihlásil a ptá se: „Pane kapitáne, když šlápneme na minu, co máme dělat?”
   „Standardní postup, poručíku, je vyskočit deset metrů vysoko a rozptýlit se po okolí!”

   Ve sběrných surovinách zastaví gazík a z něj vyleze voják a ptá se: „Můžu vám sem zítra hodit gumu?”
   „Samozřejmě, mladíku.”
   Druhý den přijede gazík znova, již známý voják vystoupí, obejde služební vůz a otvírá dveře spolujezdci: „Prosím, pane plukovníku.”