Válka

   Postřeh válečného hrdiny v Africe: „Nejdřív prší granáty, pak černoši.”

   Za války přišel jednomu revolucionáři dopis a v něm stálo: „Máte pravdu. Smrt všem muslimům! Alláh s vámi.”

   Generál nechá nastoupit střelce a udílí rozkazy: „Pal!”
   Prásk! Prásk! Prásk!
   „A znova pal!”
   Prásk! Prásk! Prásk!
   „Zas pal!”
   Prásk! Prásk! Dva střelci rozkaz splní, ale třetí se ptá: „A kdo zaspal, pane generále?”

   Generál Sherman navštíví po velké bitvě polní nemocnici. Zastaví se u postele pacienta, jehož hlava se ztrácí v obvazech. Pobočník referuje o jeho zásluhách na bojišti.
   „Máte nějaké přání?” ptá se generál.
   „Ano,” koktá pacient, „chtěl bych klobásu. Velkou klobásu, dlouhou od ucha k uchu. Mám klobásy moc rád...”
   Generál přislíbí: „Dostanete ji, statečný muži!”
   „Děkuji, udělal jste mi velikou radost,” odvětí pacient. „Ale já vám nestačil říct, že mám jedno ucho tady a druhé zůstalo u Chattanoogy!”

   Napoleon odpočíval ve svém stanu, když tu náhle vrazil dovnitř sluha a volá: „Pane, Angličani! Přicházejí! Je jich milion!”
   „Dobře, Jeane, přineste mi moji červenou košili.”
   Pak Napoleon odešel a po pár hodinách se vrátil z vítězné bitvy. Sluha se ho ptá, k čemu byla ta červená košile. A Napoleon odpovídá: „Milý Jeane, to je psychologická záležitost. Když mám červenou košili, vojáci neuvidí krev, kdybych byl zraněn a tudíž se nebudou obávat, že bych mohl zemřít.”
   O pár hodin později opět sluha přiběhne: „Pane, Angličani! Přicházejí! Jsou jich tři miliony!”
   „Dobře, Jeane, přineste mi moji červenou košili.”
   A opět se Napoleon vrátí z bitvy jako vítěz. Druhý den ráno sluha přibíhá a volá: „Pane, Angličani! Přicházejí! Je jich šest milionů! Tady je vaše červená košile!”
   „Ne, Jeane,” zarazí ho Bonaparte. „Jestli jich je šest milionů, pak to znamená, že je čas na moje hnědé kalhoty.”

   Jeden vojín si před bitvou stěžoval seržantovi, že nemá pušku. Seržant povídá: „Vojíne, tady máte násadu od koštěte. Věřte mi, stačí, když namíříte na nepřítele a řeknete: Ratata bum! A uvidíte, že to bude stejné, jako kdybyste měl pušku.”
   Protože se na vojně nadřízeným neodporuje, vojín se chopí násady a zalehne v zákopu. Brzy vypukne německý útok. Pěšáci se ženou po pláni. Náš vojín pečlivě namíří, řekne: „Ratata bum!” A vida, nepřátelský pěšák se chytne za břicho a složí se k zemi.
   Po pár minutách je bitevní pole prázdné. Jen jeden německý voják jde pomalu směrem k britským zákopům. Vojín míří: „Ratata bum!” A nic!
   Znovu zamíří: „Ratata bum!” A zase nic.
   Vojín, už na pokraji hysterie, řve dokola: „Ratata bum!” Zuřivě mává násadou od koštěte, ale pořád nic.
   Němec vyšplhá na předprseň zákopu, kopne vojína do hrudi a ten se složí. Poslední, co slyší, je, jak Němec klidně povídá: „Vrrrr, tank tank!”

   „Přestaňte si stěžovat na chleba, vojáci,” domlouvá nastoupené rotě podplukovník. „Husité Jana Žižky by ho rádi snědli!”
   „To jistě,” ozve se ze zadních řad. „Tehdy byl možná čerstvý!”

   Za války: „To byl opravdu dobrej nápad, abych vyvěsil bílou vlajku. Teď je od mé krve celá červená!”

   Manželka po roce netrpělivě očekává profesionálního vojáka, který se má vrátit z války. Zrovna postává u okna a vyhlíží svého milého, když náhle zazvoní telefon. A v něm vojákův přímý nadřízený.
   „Tak co, vrátil se můj Franta celej?” naléhá manželka žoldnéře, aniž by nechala muže na druhém konci cokoli říct.
   „Ano,” pokleslým hlasem odvětí major.
   „A proč to říkáte tak tesklivě?”
   „Je sice pravda, že se z války vrátil celej, ale dostaly ho biologické zbraně!”