Vojáci a války

   Celé České země jsou na počátku 20. let 20. století mobilizovány, všechno člověčenstvo odváděno do války. V tu dobu oznámí nemilou zprávu také řezníkovi.
   „To si ze mě děláte srandu!” rozčílí se řezník. „Já a do války?! Vždyť jsem v životě nedržel žádný nebezpečný předmět v ruce!”

   Mladý voják si hrdinně vykračuje po bojišti a pod nohy se mu zakutálí granát. Nechápavě se na něj zahledí: „Co to je?”
   „Granát!” ozve se z nepřátelského zákopu.
   „Jaký granát?”
   V tu chvíli mu utrhne obě ruce. Nepřítel zařve: „Ruční!”

   Chlubí se mladý poručík: „Já jsem byl na vojně u vojenské hudby a beze mě se nehli ani na krok!”
   „A cos tam dělal?”
   „Tahal buben na vozíku!”

   Poslední slova americké vojačky z Iráku: „Ucítila jsem ze zadu něco tvrdého..., a pak mi to cvaklo.”

   „Pane veliteli, říkal jste, že ze mě vojna udělá chlapa!”
   „No a?”
   „Ale já jsem zatím ještě, že by se ze mě stával chlap, nezpozorovala!”

   Nová irácká hymna: „Kde domov můj...?”

   Jde pán po náměstí, tam uprostřed sedí Heidrich a kolem něj spousta pneumatik.
   „Prosím vás,” osloví ho kolemjdoucí, „co to tady děláte?”
   Heidrich neodpoví, jen ukáže na ceduli u svých nohou, na které stojí: „Reinhard Heydrich - Říšský protektor.”

   „Mejdej, mejdej, dostala jsem to!” křičí do vysílačky sestřelená pilotka.
   „Tady centrála, rozumím,” dostane se jí odpovědi. „Počkejte na povolení zaletět si pro, ehm, hygienické potřeby...”

   Velitel muničního skladu má velké privilegium - může se vyhodit i sám.

   „To je sice moc hezký, že mě odměnili za statečnost,” připustil čerstvý držitel státního vyznamenání, „ale nemám z toho ani korunu!”