Pacienti

   Vypráví čerstvý expacient: „Největší legrace v nemocnici byla, když se mi při převlékání zasekl suchý zip od ortézy ve slipech a sestřičky si myslely, že nosím vložky!”

   Doktor říkal: „Zpevněte si hrudník!”
   Tak jsem si obléknul brnění.

   Na jednotce intenzivní péče: „Co se vám stalo, pane kolego?”
   „Ale, jsem náměsíčný a zdál se mi sen, že jsem vypadnul z okna...”
   „A s kterého patra?”
   „S prvního.”
   „A to jste se takhle zřídil skokem s prvního patra?”
   „Ne, my bydlíme v sedmém patře!”

   Těžce nemocný stařík leží v nemocnici, když k němu přijde muž v bílém plášti: „Tak, kolik měříte?”
   „Sto osmdesát šest centimetrů, pane doktore.”
   „Ale já nejsem doktor,” vrtí hlavou návštěvník. „Já jsem truhlář!”

   „Dědo,” ptá se lékař pacienta, „jak slyšíte s tím přístrojem pro nedoslýchavé?”
   „Výborně, pane doktore,” spokojeně odvětí starý pán. „Od té doby, co ho mám, jsem už třikrát měnil poslední vůli!”

   Proč se u doktora čeká tak dlouho?
   Protože Čas všechny rány zahojí.

   „A teď už mi, pane doktore, věříte, že je to úchyl do známek?” řekla se zadostiučiněním pacientka, jejíž manžel právě v ordinaci znásilnil červeného Masaryka z roku 1919.

   Přijde montér na jednotku intenzivní péče, chvíli si prohlíží pacienty, všichni na přístrojích, a pak povídá: „Pořádně se nadechněte, budu měnit pojistky!”

   Svěřuje se pan Vodička v čekárně u doktora kamarádovi: „Asi začnu chodit na tenis, když mám ten tenisový loket.”

   Pan Jaroslav dostal chřipku. Leží, přijde ho navštívit přítel a lituje ho: „Ty jseš ale chudák, venku je takové vedro a ty musíš ležet v posteli. To musí být strašné!”
   „Příjemné to není,” přiznává lazar. „Ale díky bohu, mám zimnici!”