Vlak

   Chlápek na nádraží osloví slečnu, která táhne těžký kufr: „Slečno, nebolí vás z toho ruka?”
   „Ano,” odpoví slečna v očekávání galantní pomoci.
   „Tak proč si to nepřechytnete?”

   „Pánečku,” vydechne děda na nádraží, když spatří detailně zpracovaný grafit přes celý vagón. „Ti sprejeři ale musí být rychlí, když tohle stihnou za jízdy!”

   Tlustá matrona se ve vlaku snaží projít úzkou chodbou přes pokuřujícího mladíka. Laskavě se ho zeptá: „Můžu?”
   Výrostek odsekne: „Nemůžete!”
   Baba se na něj natlačí, přitiskne ho ke stěně a pak rozhodným hlasem praví: „Mohu?!”
   Drzoun se zamračí: „Nemohete!”

   Na pardubickém nádraží duní rozhlas, lidé se urychleně přesunují na nástupiště.
   „K šesté koleji přijede osobní vlak číslo 365239 ve směru ... se zpožděním 110 minut!”

   Byl to sice strojvedoucí, ale o tom, že mu manželka zahýbá s nejlepším přítelem, neměl ani páru.

   U kolejí postává prošedivělý pán.
   „Co tu děláte?” zajímá se kolemjdoucí chlapec.
   „Pracuji,” vysvětluje děda, „jsem traťový komisař.”

   Proč vlak troubí?
   Aby to slyšeli všichni ti troubové na silnici.

   V kupé osobního vlaku se muž pořád kouká z okna, až to spolucestující nevydrží a říká: „Prosím vás, přestaňte! Můžete se zabít!”
   A ten muž opáčí: „Nebojte, já tady tu trať znám jako vlastní kecky. Teď přijdou tři be-be-be-betonový sloupy.”

   Ve vlaku se postarší muž nestydatě dívá mladé slečně do výstřihu. Vše pozoruje dáma v jeho věku a pohoršeně mu povídá: „Pane, nejste vy nějakej chlípnej?”
   „Ne,” odpovídá čumil, „srdeční chlopeň já mám v pořádku.”

   Osobní vlak plný cestujících s sebou na trati najednou začne házet ze strany na stranu, sotva se udrží na kolejích. Průvodčí zděšeně přiběhne do kabinky strojvedoucího a křičí: „Proboha, co se to děje? Co se to děje?!”
   „Nedíváš se na televizi?” ledově klidným hlasem odvětí strojvedoucí. „Hlásili náledí... Tak je to tady!”