Holiči a kadeřnice

   Holič se ptá zákazníka: „Je to tak dobře?”
   A zákazník říká: „Trochu delší, prosím!”

   Holič holí zákazníka. Myslí stále na své záležitosti a několikrát ho řízne.
   „Mohl byste mi také půjčit břitvu?” ptá se zákazník.
   „Proč, prosím vás?” zajímá se holič.
   A zákazník vysvětluje: „Abych se mohl bránit.”

   Chlubí se mladý holičský učeň: „Svého prvního zákazníka jsem ostříhal a ještě jsem mu při té příležitosti prodal paruku!”

   Jaký je rozdíl mezi holičem a kadeřníkem?
   Přes 100 korun.

   „Náš holič je už na pravdě boží.”
   „Co se mu stalo?”
   „Ukazoval ženě, že už jí má po krk a zapomněl, že má v ruce břitvu!”

   Čáp se jen tak prochází u jezera a najednou vidí šneka, jak si to šine ven z nedalekého lesa.
   „Šneku,” civí na něj, „kam tak chvátáš?”
   A šnek na to: „Ale, do lesa přijeli berňáci, tak zdrháme. To víš, já mám barák, moje má barák, děti mají baráky - zdrháme.”
   Čáp neváhá a mizí taky. Jak tak utíká, potká medvěda.
   „Čápe,” říká brtník udiveně, „kam jdeš?”
   „Ale, medvěde,” stěžuje si čáp, „do lesa přijeli berňáci, tak zdrhám. To víš, já si žiju na vysoký noze, moje si žije na vysoký noze, děti si žijou na vysoký noze - zdrháme.”
   Medvěd se lekne a taky prchá. Potká krtka: „Medvěde, kam zdrháš?”
   „Ale, krtku,” zahučí medvěd, „do lesa přijeli berňáci, tak zdrhám. To víš, já mám kožich, moje má kožich, děti mají kožichy - zdrháme.”
   Krtek neváhá, popadne rodinu a prchají také. Jak tak hrabou, prohrabou se až do zoo, přímo do klece s paviány. A ten největší se hned ptá: „Krtku, co tu děláš?”
   „Ale, do lesa přijeli berňáci, tak zdrhám,” vysvětluje krtek. „To víš, já mám nahrabáno, moje má nahrabáno, děti mají nahrabáno - zdrháme.”
   Pavián na něj chvíli zamyšleně kouká a potom povídá: „Že se na to nevysereš, podívej se na nás. Já mám holou prdel, moje má holou prdel, děti mají holou prdel - a stejně jsme skončili za mřížemi!”

   Přijde zákazník k holiči, sedne na křeslo a povídá: „Chtěl bych to takhle: Jednu kotletu nechat do půli tváře, druhou celou vyholit. Nahoře to ostříhejte, aby to trčelo přímo nahoru a nedalo se to česat, a vzadu mi vyholte pár míst až na kůži.”
   „Pane,” zděsí se holič, „takhle vás ostříhat nemůžu!”
   „Jak to, že ne?” zlobí se chlápek. „Minule jste mě takhle ostříhal!”

   „Co myslíš,” radí se s kolegyní kadeřnice, „přináší sňatek třináctého smůlu a neštěstí?”
   „Jistě,” povídá druhá zkrášlovačka hlav, „proč by právě třináctého mělo činit výjimku?”

   „Ano, chtěl jsem ostříhat na havla,” zlobí se na holiče nespokojený zákazník, „ale ne jako ten bývalý prezident!”

   Křehký a zakřiknutý pan Vodička se usadí u holiče a nastoupí na něj učedník. Pečlivě Vodičku namydlí, máchne břitvou a řízne ho do tváře. Uvidí to mistr, přiběhne ke křeslu, chce dát učňovi facku, ale ten se uhne a facku dostane Vodička. Grobiánský mistr, takový podmračený hromotluk, se ani neomluví a vrátí se do své kóje.
   Učeň pokračuje, máchne břitvou podruhé a uřízne Vodičkovi kus ucha.
   „Ale tohle už přestává všechno!” pobouřeně se ozve Vodička.
   Učeň postrčí ušní lalůček po podlaze a kývne: „Moc tady neřvěte, seberte si ze země ten bordel a koukejte plavat, nebo vás náš mistr zabije!”