Mrtvoly a smrt

   Přijede pohřební auto na sídliště, vyleze řidič, vytáhne dvě rakve, sedne si na ně a začne svačit. Z okna vykoukne ženská a volá: „Jak si to představujete, takhle tady svačit na rakvi uprostřed sídliště?”
   Chlap se pomalu zvedne a povídá: „Prosím vás, nevíte, kde tady bydlí Kučerovi?”
   „Já jsem Kučerová! Co chcete?” odpoví paní.
   „Já jen, že vám vezu děti ze školního výletu!”

   Víte, co je kostra za skříní?
   Vítěz loňské hry na schovávanou.

   Vdova vybírá náhrobní kámen pro svého zesnulého manžela.
   „Vezměte si tenhle za dvacet tisíc.”
   „Ten je moc drahý!”
   „Tak tenhle za deset tisíc.”
   „To je ještě také moc drahé!”
   „Tak tu mám ještě jeden, ale je na něm cizí jméno i datum narození.”
   „Tak ten vezmu, on i když dělal šéfa, počítat ani číst neuměl!”

   Starý děd leží na smrtelné posteli a tiše umírá. V tom se mu k nosu přiline vůně čerstvě nasmažených koblih z kuchyně. Sebere poslední síly, které ještě má, sleze z postele a plazí se do kuchyně. Už je vidí před sebou... celý talíř voňavých koblih... už natahuje ruku... už je blízko! Vtom se přižene bába, pleskne ho přes ruku a křičí: „Necháš to! Ty jsou na pohřeb!”

   Starý děda slyší klepání na dveře své chaloupky. Otevře a spatří malou kostru.
   „Né, ještě né!” zvolá děda.
   „Drž hubu,” říká kostra, „já si jdu pro křečka.”

   „Myslím, že modlitba Ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého je poněkud nevhodná,” ozval se na pohřbu jeden z pozůstalých, „když vezmeme v úvahu, že před sebevraždou zavraždil svého otce a potom i syna...”

   Patolog vychází z márnice bílý jako stěna.
   „Co se ti, proboha, stalo?” zděsí se vrátný.
   „Kopla mě mrtvola!”
   „Jé, promiň, za to můžu já,” ťukne se vrátný do čela. „Zapomněl jsem ti vyřídit, že ten nebožtík byl fotbalista.”

   Babička přijde pozdě v noci do obýváku: „Dědo, proč pořád sedíš v tom křesle? Ty nejseš vůbec ospalý?”
   „Ne,” ozve se ze záhrobí, „já nejsem vůbec!”

   „Můj starý zemřel před měsícem,” stěžuje si kolemjdoucí babka Mydlářová. „Já jsem mu říkala, že do toho vesmíru nemá létat!”

   „Večer mi něco - snad nějaký šestý smysl - říkalo, že mám naposledy šanci podívat se na svoje morčátko. Tak jsem se na toho mého miláčka dlouze zadíval a v duchu jsem prosil Boha, aby to nebyla pravda...”
   Tak zněl poslední zápis z deníku.